Historie

Začalo to nevinně, jedním dárkem k Vánocům... 

Myšmaš. To je on.

Aby mu nebylo smutno, přibyl k němu kamarád. 

Vendelínek.

A už to jelo. 

Ne, že bych do té doby potkany nikdy neměla. Můj první potkan ke mně přišel někdy v roce 1997. Jmenoval se Alfonz. Přidaly se dvě adoptované holčičky Rozárka a Alžběta, které bylo třeba trochu převychovat. A po jejich smrti Izabel. A pak delší dobu nic. 

Ale pak to přišlo. Myšmaš a Vendelínek byli totiž... jedineční.

Oba se mnou absolvovali přes stovku zooterapií u seniorů, dětí, u lidí hendikepovaných i u lidí s duševním onemocněním.

Oba kluci mohli být kdekoli na volno. Myšmaš uměl skvělé přivolání a spoustu triků. Vendelínek neuměl nic, ale jeho životním cílem bylo být se mnou. Byl to první a zatím jediný potkan, který blahem slintal, když jsem ho drbala. Byl to potkan, který mi dal přednost před skupinou stejného druhu, přítel, který ač nerad, šel za mnou i do řeky. Byl zamilovaný a milovaný. 

Do skupiny postupně přibyli Bambuča Utahraptor se svým nezdolným apetitem a schopností bleskově se naučit celou hromadu triků, Houdiny, který se dokázal dostat z jakékoli klece, Holinka i Letrox.... A protože při výběru potkanů je těžké vybrat v cizí chovatelské stanici to nejvhodnější zvíře pro terapie, vznikla snaha vytvořit vlastní linii z těch našich nejlepších. 

Všichni naši potkani se zatím dožili minimálně 2 let a 3 měsíců. Naprostá většina se přiblížila či překročila 3 roky. Jsou celoživotně zdraví, povahově vyrovnaní, a to i při náročné terapeutické práci....
... Jsou jedním slovem ÚŽASNÍ.